home page
about our center
find a doctor
health information
medical services
contacts



Stres - dnes vnímáme jako téměř nutnou součást života, dle mnohých daň z moderní společnosti. Mluvíme o něm většinou, když nároky na nás kladené přesahují naše možnosti k jejich zvládnutí. A zpravidla má jen negativní náboj. Stresová reakce samotná je ale přitom jednou z našich nejstarších obran. Jejím původním účelem byla mobilizace organizmu při fyzickém ohrožení a jeho vyladění na útok nebo útěk. Zvyšuje se při ní srdeční činnost a krevní tlak, rozšiřují se cévy srdce a svalů (zlepšený průtok krve umožňuje zvýšit výkon těchto orgánů), zvyšují se hladiny cukru a tuků v krvi (jako zdroje energie pro svalovou práci), zvyšuje se pocení (chlazení) atd. Tyto opatření našeho těla jsou v některých situacích schopné zachránit život. V současnosti je však člověk vystavený spíše sociální a psychické zátěži a uvedené automatické stresové reakce nám v nich pomáhají jen minimálně. Naopak, můžou vyvolávat akutní nepohodu, pocit zrychlené, nepravidelné činnosti srdce, svírání na hrudi, třes končetin, tiky, křeče v břiše, průjem nebo zácpu, zvýšenou podrážděnost, nadměrné pocity únavy či obtíže při soustředění. Při dlouhodobém stresu se často přidávají změny denního rytmu, zejména poruchy spánku, ztráta chuti k jídlu nebo naopak přejídání, zvýrazňují se sklony ke kouření, konzumaci alkoholických nápojů a požívaní tablet na uklidnění, zhoršuje se celková výkonnost. Ze zdravotních dopadů jsou to bolesti hlavy, krční a bederní páteře, kožní vyrážky, padání vlasů, problémy v oblasti sexuality, ale i náhlé změny nálad, pocity vnitřního napětí a úzkosti, neadekvátní pocity viny, selhání či trapnosti, sebelítost, sklony k plačtivosti atd. Je zřejmé, že mnohé z těchto projevů zvyšují riziko rozvoje tzv. civilizačních nemocí, jako jsou vysoký tlak, ateroskleróza, ischemická choroba srdeční, cukrovka, deprese či neurózy. Stres tak v konečném důsledku může významně zkracovat délku života a snižovat jeho kvalitu.

Syndrom vyhoření - rezultuje z chronického stresu vázaného na pracovní oblast. Jako klíčové vnější rizika pro jeho rozvoj se jeví neúměrné požadavky na vysoký, nekolísající výkon, s minimálními možnostmi úlevy a se závažnými důsledky v případě chyb a omylů. Postihuje nejčastěji profese, kterých náplní je práce s lidmi - lékaře, zdravotní sestry a další zdravotnický personál, psychology a psychoterapeuty, sociální pracovníky, učitele, policisty, dispečery, úředníky, manažery, právníky, pracovníky pošt atd. Jeho projevy jsou nejvýraznější v psychické oblasti, méně ve fyzické a sociální rovině. Nejčastější jsou emocionální vyčerpání, pocit marnosti, frustrace, bezvýchodnosti, vůči klientům i kolegům negativismus a cynizmus, odosobnění, pokles pracovního výkonu a motivace, redukce činnosti na rutinní postupy, ztráta spontaneity, kreativity a invence, redukce kontaktů s lidmi majícími vztah k profesi, nechuť ke spolupráci, narůstání konfliktů. Přesto, že za posledních 35 let máme o tomto stavu značné poznatky (prvně byl syndrom vyhoření popsán v roce 1974 H.J.Freudenbergerem), v praxi se stále zdaleka nedaří uspokojivě redukovat jeho výskyt.

Úzkosti – jsou jedním z nejčastějších příznaků provázejících celkovou psychickou nepohodu a zároveň podstatou a základním rysem některých duševních poruch a nemocí. Stav úzkosti zahrnuje pocit vnitřního neklidu, svírání, tísně či strachu. Často jsou přítomné tělesné příznaky – zrychlená činnost srdce a pocity jeho bušení, zvýšený tlak krve, zvýšené svalové napětí, třes, pocit nedostatku vzduchu doprovázený prohloubením a zrychlením dýchání, pocení, začervenání či zblednutí kůže, závratě. Úzkostný obraz zpravidla doplňuje obavné myšlení - představy, že člověk daný stav nezvládne, že se znemožní či „zblázní“, že vše skončí katastrofou.
Mluvíme-li o úzkostných poruchách ve vlastním slova smyslu, za nejčastější považujeme izolované fobie, agorafobii, panickou poruchu, generalizovanou úzkostnou poruchu a obsedantně kompulzivní poruchu. V případě fobií jde o iracionální strach z určitých jednotlivých objektů či situací, který je doprovázený úzkostnými projevy. Může to být strach z uzavřených prostor, z výšek, ze tmy, z nemoci, z ostrých předmětů, z některých zvířat apod. Komplexnější případ představuje sociální fobie, u které se potíže projevují v přítomnosti jiných osob, často při veřejných vystoupeních nebo při jednání s cizími lidmi, ale třeba i při jídle v přítomnosti jiných lidí, při močení na veřejných záchodech apod. Další specifickou poruchou je agorafobie, kdy strach a úzkost jsou vázané na místa a situace omezující případný únik, obvykle dopravní prostředky, kina, divadla, nákupní centra nebo přeplněné ulice či jiné rozsáhlé prostory. Ve všech uvedených případech fobií vzniká silná tendence vyhýbat se vyvolávajícím faktorům, co může člověka velmi zásadně omezovat v běžném životě. Při panické poruše vznikají opakovaně náhlé, nepředvídatelné záchvaty úzkosti. Všechny její projevy se rychle stupňují a na vrcholu obvykle vyvolávají u postiženého až silný strach ze smrti. Klíčovým znakem je jejich neočekávaný začátek. U generalizované úzkostné poruchy je naopak lehké úzkostné ladění dlouhodobým, chronickým příznakem, bez výraznějšího kolísání ve své intenzitě. Zvláštní kapitolou je obsedantně kompulzivní porucha, u které se opakovaně formují nutkavé myšlenky, pro postiženého nepříjemné a obtěžující, někdy vyvolávající výrazné napětí až hrůzu. K jejich tématům patří nejčastěji obavy z ušpinění či nakažení, ze zanedbání (opomenutí zavřít plyn, zamknout byt apod.). Na ně obvykle navazuje nutkavé jednání, které přechodně vzniklé úzkosti zmírní (opakované mytí, neustálé uklízení a praní osobních věcí, kontrolování sporáku či dveří při odchodu z domu apod.). Člověk si je vědomý neadekvátnosti až nesmyslnosti svých myšlenek a následného chování, přesto je nedokáže ovládnout, co má problémové dopady pro postiženého i jeho okolí.
Úzkosti sami o sobě nejsou ohrožující na zdraví či životě, a to ani v případě výraznějšího tělesného doprovodu. Subjektivně jsou vak prožívány jako velmi nepříjemné obtěžující stavy, které nelze bez předchozího nácviku uspokojivě vůlí kontrolovat. Komplikací bývá vyhýbavé chování - v těžkých případech agorafobie až charakteru „uvěznění“ v bezpečí domova, kdy vycházení ven bývá únosné jen v doprovodu jiné osoby.


Deprese – v mnoha směrech přesahuje běžné přechodné smutky. Pokles nálady bývá výraznější, zpravidla doprovázený ztrátou zájmů a potěšení při aktivitách jinak příjemných, nesoustředěností, celkovou nevýkonností, únavností či zpomaleností různé intenzity. Časté jsou pocity neschopnosti až výčitky vůči sobě samému a nepřiměřeně pesimistické vize do budoucna. Narušen bývá spánek, chuť k jídlu a sexualita. Nezřídka se objevují i různé tělesné obtíže a úzkosti. Depresivní ladění tak zahrnuje nejen emotivitu - náladu, ale i zkreslení myšlení (vnímání světa přes „černé brýle“) a omezení v každodenním fungování. Nejzávažnější možnou komplikací je sebevražedné jednání, jako důsledek zoufalství a beznaděje plynoucích z depresivního nastavení.
Deprese můžou vznikat bez zjevné příčiny – jako onemocnění samo o sobě. V případě, že se depresivní epizody v průběhu života opakují, mluvíme o periodické depresivní poruše. Její charakter bývá často sezonní, s epizodami zhoršení zejména na podzim a na jaře. Deprese se však může rozvinout i jako přímá součást některých jiných zdravotních potíží nebo jako důsledek dopadu vnějších stresorů na psychiku u jinak zdravého člověka - časté hlavně v souvislosti se zásadními životními událostmi (výrazné negativní změny ve vlastním životě a nejbližším okolí – vážné omezující zdravotní problémy, ztráta blízkého člověka, ztráta pracovní jistoty nebo jiné existenční problémy apod.).

Mánie – je svým způsobem opakem deprese, výkyvem jakoby přesahujícím normální ladění směrem nahoru. Typická je nadnesená nálada až euforie, vysoké sebevědomí přinášející spoustu nápadů a plánů, též ale roztržitost. Dalším rysem je celková urychlenost v myšlení a jednání, zvýšená hovornost a ztráta zábran. Zvýšená je podnikavost, často spojena s neadekvátním utrácením. Obvykle je snížená potřeba spánku a naopak bývají zvýrazněné sexuální tendence, s čím může souviset až netaktní či jinak nevhodné chování. Komplikacemi dále bývají dluhy, narušené mezilidské vztahy – nejen partnerské, ale i ohrožení zdraví a života v případě podcenění rizikových aktivit (nebezpečný způsob řízení auta apod.). Většina lidí se ve stavu mánie cítí spíše příjemně, nepřipouští si jeho nepřiměřenost a nekontrolovatelnost. Lékařskou pomoc tudíž sami nevyhledávají, naopak odmítají argumenty okolí o jeho odchylnosti od normy. Mánie se však zpravidla nevyskytuje osamoceně, ale střídavě s depresemi se všemi jejich souvisejícími dopady. Mluvíme tak o bipolární afektivní poruše, nebo též maniodepresivním onemocnění.

Alkohol – je zákeřným, podceňovaným problémem, v naších zemích bohužel velmi rozšířeným. Hranice mezi jeho běžným a problémovým požíváním je křehká a výrazně individuální, člověk ji tak nezřídka pozná, až když jí překročí. Měřítkem závislosti přitom není ani celkové množství požitého alkoholu, chuť na něj či frekvence pití. Klíčová je ztráta kontroly, kdy ani rozhodnutí regulovat pití alkoholu nestačí k jeho redukci. Člověk tak pije dál přes jasné projevy všech škodlivých důsledků. Závislost se zároveň projevuje omezením jiných životních aktivit kvůli pití, vznikem tolerance, kdy k dosažení opilosti je zapotřebí většího množství alkoholu než dříve a odvykacími příznaky po vysazení nebo snížení obvyklé dávky alkoholu. Tyto můžou být lehké – malátnost, bolesti hlavy, zvracení, pocení či třes jazyka a prstů rukou, též ale zásadní – včetně epileptických záchvatů, rozvratu vnitřního prostředí organismu až delirantního stavu s halucinacemi a poruchou vědomí. I další možné komplikace bývají rozsáhlé, spojené s ohrožením zdraví a života. V akutní opilosti to často jsou úrazy a agresivita, při těžké intoxikaci až koma a smrt. Nadměrné dlouhodobější pití sebou nese toxické poškození mnohých tělesných systémů, zejména mozku a zažívacího traktu. Devastující jsou dopady nejen tělesné, ale i psychické (deprese, úzkosti) a sociální. Člověk závislý na alkoholu časem selhává i v běžné každodenní zátěži, často přichází o práci i rodinu, výjimkou nejsou ani problémy se zákonem.

Ostatní návykové látky – jsou stále považovány za jistou cestu do problémů a to v nejširším smyslu slova. Základní obecné rysy závislosti jsou totožné s alkoholismem – ztráta kontroly, silná touha po droze, zanedbávání běžných životních aktivit, rozvoj tolerance a abstinenční stavy po vysazení (psychické i fyzické, u každé látky mají svůj specifický charakter). Rychlost vzniku závislosti a její závažnost závisí od tělesných a osobnostních předpokladů uživatele, jako i od typu psychotropní látky. Zvláštní význam má navíc relativně dobrá dostupnost některých z nich – zejména cigaret s tabákem (tzv. nikotinismus), ale i návykových léků (zpravidla ze skupiny sedativ a hypnotik, dnes nejvíce benzodiazepiny). Klíčové rizika jsou spojeny v případě tabáku se zdravotními komplikacemi, které jsou dobře známé již z nápisů na krabičkách. U návykových léků se spíše nabízí paralela s dopady alkoholismu, hlavně ve smyslu možných komplikovaných abstinenčních stavů. Z látek považovaných obecně za drogy je u nás nejvíce rozšířené kouření marihuany, navozující zkreslení vnímání, euforii, ale i paranoiditu či úzkost. Tělesná závislost se ani při dlouhodobějším užívání nevytváří, marihuana ale může provokovat rozvoj poruch schizofrenního okruhu, vyvolávat úzkosti a deprese, nezřídka i s apatickým obrazem. Podobné konstatování platí i pro typické halucinogeny (LSD, psilocybin, meskalin), tyto ale nejsou zdaleka tak rozšířené. Naopak často zneužívané jsou stimulancia (pervitin, extáze, méně kokain). Tyto látky způsobují aktivizaci psychickou i tělesnou, typicky i halucinace a paranoidní představy, též ale zátěž pro orgánové systémy, při předávkování je možné i srdeční selhání. Jsou vysoce návykové, po odeznění účinku a v abstinenčních stavech bývá v popředí útlum, únava, sklíčenost, depresivní rozlady a poruchy spánku. Opioidy (typicky heroin) po užití navozují pocit euforie, celkovou zpomalenost a otupělost, v případě těžké intoxikace i útlum dýchání, snížení tlaku a srdeční frekvence, někdy hraničící s ohrožením života. Odvykací stav je svými příznaky podobný chřipce, zahrnuje bolesti svalů, křeče, sekreci z nosu, kýchání, zvracení, ale i neklid a touhu po další dávce. U všech návykových látek plynou další rizika ze způsobu užití, příkladem je chronický zánět nosní sliznice a poškození nosní přepážky při šňupání nebo přenos infekcí při injekční aplikaci, co samo o sobě může mít závažné důsledky. Rodinné, pracovní a sociální dopady jsou téměř pravidlem, přidružená trestná činnost častá.

Psychotické stavy – představují často až bizarní odchylky od reality, zejména v myšlení a vnímání. Obvykle poukazují na duševní poruchu schizofrenního okruhu, přikládáme jim proto značnou důležitost. Můžou být ale i důsledkem poškození mozku, komplikací některých tělesných onemocnění, projevem účinku psychotropních látek nebo abstinenčního stavu vyvolaného jejích odnětím a dokonce i součástí těžké deprese či mánie. Typickými projevy jsou halucinace (vjemy bez reálného podnětu) a bludy (chorobně mylné přesvědčení, nevyvratitelné ani zřejmými důkazy). Halucinace se můžou objevovat ve všech smyslových modalitách i v tělesných prožitcích. Nejčastější je slyšení hlasů bez toho, aby v okolí někdo promlouval či vidění předmětů a postav aniž by se v daném prostoru skutečně nacházeli. V případě bludů je častá vztahovačnost, pocity pronásledování, ohrožení či ovlivňování a manipulace s myšlenkami. Setkáváme se i s přesvědčením o nadlidských schopnostech, o svém vyjímečném původu nebo postavení, v jiných případech naopak s neadekvátními myšlenkami o katastrofálním selhávání či o své zásadní vině v osobních ale i třeba i celosvětových problémech. Dalšími příznaky bývá oslabení až ztráta souvislostí v myšlení a řeči, nepřiměřené emoční projevy, podivnosti v chování, někdy ale převládá i pokles výkonnosti, pasivita a stažení v kontaktu s vnějším světem. Ve zvláštní kategorii tzv. katatonní schizofrenie dominují neobvyklé tělesné projevy – nehybnost, ztráta řeči, setrvávání v nepřirozených polohách, místy i epizody extrémního neklidu s nepřiléhavým nevypočitatelným chováním.
Vždy se jedná o závažné stavy, vyžadující rychlou léčbu, spolupráce ale může být komplikovaná chybějícím náhledem nemocného na svoji chorobu. Průběh je většinou táhlý, chronický, do různé míry omezující v běžném životě. Relativně časté je i sebevražedné jednání, buď jako přímý následek psychotických projevů (př. uposlechnutí hlasů rozkazujících postiženému vzít si život) nebo jako důsledek bilancování svých limitovaných životních možností v rámci schizofrenního onemocnění.

Poruchy paměti a chování ve stáří – jsou obsáhlou problematikou vázanou obvykle na vyšší věk. Snížená pružnost myšlení a paměti do jisté míry bývá součástí běžného stárnutí, může se ale též rozvinout do výraznějších projevů, které jako celek označujeme pojmem demence. Vodítkem bývá zhoršení paměťového výkonu, ze začátku patrné zejména ve výbavnosti a schopnosti zapamatovat si nové věci, vázne i úsudek, schopnost abstraktního myšlení, postižený se hůře orientuje v čase, nezřídka v méně známém prostředí bloudí. Postupně se snižují schopnosti v praktickém fungování, př. starat se adekvátně o své finanční záležitosti. Při těžších formách jsou všechny uvedené příznaky výrazněji vyjádřené, postižený si nedokáže přesně vybavit ani základní události svého života, přestává poznávat i známé lidi, není dál v běžném každodenním životě schopný fungovat bez dohledu a dopomoci, udržovat hygienu, připravit si jídlo, oblékat se apod. U nejčastější formy – Alzheimerovské demence, pozorujeme zpravidla pomalý plíživý průběh uvedených příznaků v průběhu několika let. Naopak u cévní formy bývá začátek obtíží náhlý a zhoršování spíše skokovité, projevy jsou často nerovnoměrně rozloženy, některé funkce jsou výrazně postižené, zatímco jiné se i dlouhodobě udržují v širší normě. Specifický obraz demencí někdy pozorujeme i u dalších onemocnění (Parkinsonova choroba, AIDS, Huntingtonova choroba, Creutzfeld-Jakobova choroba apod.). Komplikacemi demencí, ale i samostatnými problémy ve vyšším věku můžou být zmatenosti spojené s poruchami chování. Obvykle se jedná o rychle začínající, v čase pak měnlivé stavy, s maximem výskytu na noc. Zahrnují desorientaci, zkreslené uvědomování si zevního prostředí a aktuální situace, neadekvátní reakce na vnější podněty, často i podrážděnost, agitovanost až agresivní projevy. Vznikat můžou spontánně nebo jako důsledek tělesných obtíží – infekcí, úrazů, ale třeba i obyčejné dehydratace. Z dalších odchylek v psychice starších lidí stojí za zmínku ještě změny jejich povahových rysů, emoční labilita, deprese, úzkosti či případně halucinace.

ÚVODNÍ STRÁNKA | KDO JSME | CO NABÍZÍME | CO LIDI TRÁPÍ | CENÍK | KONTAKT
Copyright © 2010 ATARAXIS - centrum duševní pohody
Created by Strong Harmonic Buttress